Bhagavad-Gita

Bhagavad-Gita, neboli „Píseň Vznešeného“, je jednou z nejvýznamnějších knih hinduismu. Jako součást rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata vznikla údajně v období kolem roku 200 před naším letopočtem. Pojednává o samotných základech jógy a jejích disciplín. Je cenným zdrojem inspirace pro každého duchovně zaměřeného člověka, přičemž není důležité, k jakému mystickému učení jeho mysl tíhne. Při jejím čtení je však nutné se osvobodit od mnohdy omezeného pohledu „toho jedině správného“ výkladu, který obvykle každé vydání tohoto díla obsahuje, ať již přímo v komentářích pod jednotlivými slokami nebo v různých předmluvách, doslovech apod. Člověk by se měl soustředit zejména na samotný text díla, tedy na rozmluvu Ardžuny s Krišnou, k výkladům a interpretacím by měl přistupovat obezřetně. V samotném textu díla je pak potřeba hledat spíše ducha předkládané filozofie, než pojímat vše striktně doslova. Hledat tam tudíž to, co chtěl autor říci ve své ryzí podstatě, přičemž brát také v potaz dobové, geografické a náboženské determinanty. Vždyť Bhagavad-Gita byla sepsána před více než dvěma tisíci lety v dnešní Indii, kde podmínky a způsob života byly diametrálně odlišné od těch našich. --- K úvodu do tématiky předkládám výtah několika málo vět k zamyšlení:

To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdění, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.

Jak ten, kdo se domnívá, že živá bytost zabíjí, tak i ten, kdo si myslí, že je usmrcena, postrádají poznání, protože vlastní já nezabíjí ani není zabito.

Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a od pradávna.

Všechny planety v hmotném světě, od té nejvýše až po tu nejníže ležící, jsou místy utrpení, kde dochází k opakovanému rození a umírání. Avšak ten, kdo dosáhne Mého sídla (pozn. božského vědomí), se již nikdy znovu nezrodí.

Ten, kdo nalézá štěstí ve svém nitru, je činný a raduje se sám v sobě a jehož cíl spočívá uvnitř, je dokonalý mystik. Je osvobozený na úrovni Nejvyššího a nakonec Nejvyššího také dosahuje.

Osoba, která v hmotném světě není ovlivněna dobrem a zlem, které ji může potkat, a nechválí ho ani jím neopovrhuje, setrvává neochvějně na úrovni dokonalého poznání.

Všem činnostem se je třeba věnovat bez připoutanosti či jakéhokoliv očekávání výsledků. Je nutné vše konat jako povinnost.

Předepsaných povinností se nemá nikdo nikdy zříkat. Když to někdo vlivem iluze udělá, patří jeho zříkání se ke kvalitě nevědomosti.

Poznání, jehož prostřednictvím osoba vidí jednu nerozdělenou duchovní podstatu ve všech živých bytostech, ač jsou rozděleny do nesčetně mnoha podob, patří ke kvalitě dobra.

Ten, kdo koná svou povinnost oproštěn od styku s kvalitami hmotné přírody, bez falešného ega, s velkou odhodlaností a nadšením a bez vzrušení v případě úspěchu či neúspěchu, je prohlášen za konatele na úrovni dobra.

Ten, kdo ovládá sám sebe a neulpívá, kdo si nevšímá žádného hmotného požitku, může odříkáním dosáhnout nejdokonalejšího stavu osvobození od jakékoliv reakce.

Nejvyšší Pán dlí v srdci každého, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jako by usazeny na stroji z hmotné energie.

Bojuj pro samotný boj a neuvažuj o štěstí či neštěstí, ztrátě či zisku nebo vítězství či porážce.

(převzato z: Sri Srimad A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada. Bhagavad-gita – taková, jaká je /strany 140, 87, 88, 386, 267, 129, 716, 717, 726, 730, 746, 757, 108/. Praha: The Bhaktivedanta Book Trust International Inc., 1998. ISBN 91-7149-405-7.)

Dostupné také z:
http://www.mystika.cz/nabozentsvi/hinduismus/hindu-Bhagavad-gita.htm