Dny ubíhaly a on si jasně uvědomoval, že jeho vyrovnanost je spojena právě se sezením ve vzpřímené pozici dhyany. Cítil, že ačkoliv se naučil sedět v této pozici kvůli následování nedosažitelných duchovních cílů, sezení samotné bylo nesmírně přínosné. Seděl vlastně v pozici, kde váha jeho trupu byla správně vyvážená na podušce. V této pozici nemusel vyvíjet žádné zvláštní úsilí sedět vzpříma. Zdála se být velmi přirozenou. Intuitivně vycítil, že tato vyrovnaná pozice je hluboce spojena s jeho poznáním a že díky ní se navrátil do původního stavu přirozenosti lidské bytosti.
Princ se cítil klidně a vyrovnaně. Něco jej ale stále nutilo jít dál. Cítil potřebu své poznání předávat dál. Jenom tak sedět na svém místě a pociťovat klid a vyrovnanost s okolním světem pro něj nakonec nebylo dost. Chtěl se pokusit zprostředkovat svým asketickým přátelům své poznání. Jak by jim ale mohl nejlépe vysvětlit, co mu tak změnilo život? Jak to lze vysvětlit slovy? Zcela určitě by neporozuměli. Cítil ale, že by se měl alespoň pokusit. Vlastně si nemohl pomoci, aby tak neučinil.
A tak opustil své tábořiště a vydal se hledat své společníky. Po nějakém čase je v lesích našel. Když asketové viděli přicházet svého starého známého, necítili se dobře. Mysleli si, že se jich princ zřekl a divili se nad tím, co by po nich mohl ještě chtít. Pak si ale všimli, jak dobře vypadá. Vypadal opravdu šťastně! Uvítali jej a princ se k nim posadil.
„Od té doby, co jsem vás opustil, jsem dosáhl hlubokého porozumění sebe sama a světa a probudil jsem se,“ řekl. Asketové se pochybovačně zeptali: „Jakého porozumění, jakého probuzení jsi dosáhl?“ „Nevím, jestli budu schopen vám to vysvětlit, ale pokusím se. Ze svého vlastního života jsem si uvědomil, že existuje několik základních životních pravd. Hned vám je vysvětlím. Velmi často se například cítíme nespokojeni. Cítíme se nespokojeni v případě, že náš život je založen pouze na snaze o dosažení materiálního komfortu, fyzického požitku. Cítíme se ale také nespokojeni, když je náš život založen na snaze po dosažení duchovní dokonalosti. Zdá se, že lidské bytosti se potácejí mezi těmito dvěma stavy, ale necítí se spokojeni ani v jednom z nich. Chceme stále něco dostat. Chceme stále od něčeho utíkat. Chceme být lepší než jsme. Je to právě toto chtění, které vytváří naši nespokojenost. A čím více chceme něco jiného, jiný stav, jiný život, jiný svět, tím více jsme nespokojeni. Já jsem ale objevil jinou cestu (pravdu). Objevil jsem cestu, která je mezi těmito dvěma stavy, které vytváří nespokojenost. Objevil jsem střední cestu. Když jsem seděl ve vyrovnané pozici dhyany pod mým stromem, zjistil jsem, že žiji pouze tady v tomto okamžiku. Ačkoliv často vzpomínám na minulost nebo sním o budoucnosti, ani minulost ani budoucnost nejsou skutečné. Ale když sedím v dhyaně, obě tyto nespokojenosti zmizí a já jsem v klidu a harmonii tohoto přítomného okamžiku.“
Pět přátel Probuzeného bylo v úžasu. Pravda, kterou vyřkl, je zasáhla na správném místě. „A ještě jsem objevil jednu pravdu,“ řekl. „Existuje něco, co můžeme nazývat ‘realita‘. Ano, je to vlastně ta realita, kterou jste se, přátelé, snažili nalézt vaším úsilím po objevení dharem (částic, partikulí). Realitu ale není možné objevit ve vyšších sférách vědomí, realita existuje tady na tomto místě, teď v tomto okamžiku. Není to stav, kterého bychom měli dosáhnout. Není to vidění dharem, je to universální Dharma. Je to všeobjímající realita a my všichni existujeme jako součást této reality. Jsme již její součástí a ona je naší součástí. Přesto je úplná, není tvořena částmi. Vesmír je úplný. Ačkoliv si myslíme, že jsme od ní odděleni, ve skutečnosti tomu tak není. Ačkoliv si myslíme, že naše těla jsou od ní oddělena, není tomu tak. Je to tento okamžik. Je to náš život. Je to kosmos. Když sedím v dhyaně, zažívám tuto celistvost, tuto Dharmu, tuto realitu. Tato pravda zahrnuje všechny ostatní pravdy. Nemůže však být uchopena samotnou myslí. Pochopením podstaty sebe sama a světa takový jaký je, jsem svobodný tady a teď.“
Pravda slov, která Probuzený vyřkl, zasáhla pět společníků jako blesk z čistého nebe. A tak i my o 2400 let později, na jiném kontinentu a v jiné kultuře, znovuobjevujeme v našich denních životech tu samou pravdu Probuzeného – Buddhy. Někdy lapeni v našich snech. Někdy chyceni v našich vzpomínkách na minulost. Někdy hledajíce život, který je lepší než ten, který žijeme, hledajíce lepší já než já, které ve skutečnosti jsme. Sami si tak vytváříme svou vlastní nespokojenost. A jestliže máme dost štěstí a narazíme v našem životě na pravdu, kterou Buddha objevil, můžeme se také posadit na podušku, složit nohy, držet tělo vzpříma a objevit pro sebe, že existuje pouze tady na tomto místě, že žijeme pouze v tomto přítomném okamžiku. A tak zažíváme ten samý stav mysli, který zažíval Buddha tolik let před námi.
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
neděle 20. prosince 2009
neděle 15. listopadu 2009
Co objevil Buddha? ...část první
Kolem roku 450 před Kristem, žil v přepychu v paláci svého otce princ ze severoindického klanu Šákjů. Jednoho dne si uvědomil, že život, založený pouze na materiálních aspektech žití nás obvykle nenaplní uspokojením. Přestože měl veškerý materiální komfort, byl ženatý a měl syna, byl dědicem otcovy říše, někde hluboko uvnitř stále cítil nespokojenost. Intuitivně cítil, že mu stále něco chybí. A protože se stále nemohl tohoto vnitřního pocitu zbavit, rozhodl se hledat to, co mu chybělo.
Opustil palác a toulal se krajem až jednoho dne potkal skupinku asketických jogínů, kteří pobývali venku v lesích. Ti odmítáním veškerého fyzického pohodlí a přijímáním pouze minimálního množství jídla usilovali o dosažení vyšších stupňů vědomí. Věřili, že jich mohou dosáhnout pomocí duchovního cvičení, které se nazývalo dhyana, což znamená „meditace“. Seděli se zkříženýma nohama v tradiční pozici „lotosu“, kterou tak často můžeme vidět na mnoha ranných sochách Buddhy. Prostřednictvím hladovění stimulovali své mysli k vytvoření a ke vstupu do vyšších stavů vědomí. Věřili, že v nejvyšším stupni vědomí budou schopni vidět základní částice, které tvoří svět. Věřili, že se svět skládá ze základních částic (partikulí), které nazývali „dharmy“, které se objevují, nějaký čas v našem světě zůstávají a následně vymizí. Věřili, že veškerá existence je založena na tomto cyklickém objevování se a vytrácení se dharem. Věřili také, že právě ve vyšších sférách vědomí, budou schopni skutečně zažít toto elementární tvoření a ničení reality. Jejich cílem tedy bylo, dosáhnout svým vlastním duchovním úsilím těchto vyšších sfér vědomí.
Mladý princ byl uchvácen jejich zápalem v hledání vyšších stavů a přidal se k nim. Přidal se k jejich malé komunitě v lesích, seděl s nimi, hladověl s nimi a snažil se dosáhnout stejného cíle asi šest let. Ale přestože upřímně a s velkým nasazením cvičil, zatínal zuby a odmítal ty věci, po kterých se část jeho já dožadovala, necítil se spokojený. Intuitivně cítil, že to, co hledá, to, co mu v životě schází, se nedá nalézt ani v těchto asketických praktikách ani ve vyšších sférách vědomí, které jeho společníci tolik hledali. Nakonec je tedy opustil. Jeho sen ztroskotal.
Legenda praví, že když procházel lesem, narazil na dívku, která pásla kozy a která mu nabídla k občerstvení vydlabanou tykev plnou teplého kozího mléka. Tím, že se mléka napil si uvědomil, jak je důležité jíst, jak je důležité pít. Po letech upírání si jakéhokoliv fyzického uspokojení cítil obyčejné štěstí při pití teplého mléka.
Usadil se pod velkým stromem na okraji lesa. Počasí v Indii bylo dost teplé na to, aby mohl žít pod širým nebem a také šest let asketické praxe jej velmi otužilo, aby mohl žít takovým jednoduchým životem. Cvičení dhyany, které se naučil od jogínů, se pro něj stalo přirozeností. Cítil se velmi spokojeně, když seděl na jednoduché podušce, s tělem vzpřímeným, hlavou vyrovnanou nad rameny, nohama zkříženýma v pozici lotosu. Seděl ve svém jednoduchém příbytku a rozjímal nad svou situací. Uvědomoval si, že byl velmi nespokojený se svým životem, v přepychu paláce svého otce. A zároveň si musel přiznat, že jeho sen o dosažení nějakých zvláštních vyšších stavů vědomí, kterých se snažil dosáhnout s asketickými jogíny, se rozpadl. A tak seděl v tomto stavu bez cíle.
Jednoho večera, když sedel na své podušce dlouho do noci, pohlédl na čistou noční oblohu se zářícími hvězdami a pocítil duševní klid a spokojenost. Najednou ho napadlo, že právě tento pocit vnitřního klidu a spokojenosti (pocit smíření) přítomného okamžiku je plně dostačující. V tom okamžiku si také uvědomil, že to, co všechny ty dlouhé roky hledal, bylo po celou dobu právě před ním. Uvědomil si, že celý svůj život vždy existoval právě na tomto místě a právě v tento okamžik a že celý jeho život a celý svět je právě takový jaký je. Jeho nespokojenost se rozplynula.
Udiven tím, že řešení jeho problému je tak jednoduché, pokračoval v rozjímání nad svým zážitkem další měsíc a uvědomoval si, že dosáhl nějakého druhu hluboké vyrovnanosti ve svém životě. Nakonec všechny jeho vnitřní konflikty, které ho vyhnaly nejprve z paláce do lesů a z lesa do jeho současného tábořiště, ustaly. Cítil, že našel střední cestu mezi dvěma extrémy, které doposud formovaly jeho život. Na jedné straně extrém materiálních požitků a na straně druhé extrém duchovního zanícení. Cítil, že nakonec objevil jinou cestu, která nebyla ani jedním z těchto směrů, ale nějak existovala mezi oběma.
...pokračování příště
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
Opustil palác a toulal se krajem až jednoho dne potkal skupinku asketických jogínů, kteří pobývali venku v lesích. Ti odmítáním veškerého fyzického pohodlí a přijímáním pouze minimálního množství jídla usilovali o dosažení vyšších stupňů vědomí. Věřili, že jich mohou dosáhnout pomocí duchovního cvičení, které se nazývalo dhyana, což znamená „meditace“. Seděli se zkříženýma nohama v tradiční pozici „lotosu“, kterou tak často můžeme vidět na mnoha ranných sochách Buddhy. Prostřednictvím hladovění stimulovali své mysli k vytvoření a ke vstupu do vyšších stavů vědomí. Věřili, že v nejvyšším stupni vědomí budou schopni vidět základní částice, které tvoří svět. Věřili, že se svět skládá ze základních částic (partikulí), které nazývali „dharmy“, které se objevují, nějaký čas v našem světě zůstávají a následně vymizí. Věřili, že veškerá existence je založena na tomto cyklickém objevování se a vytrácení se dharem. Věřili také, že právě ve vyšších sférách vědomí, budou schopni skutečně zažít toto elementární tvoření a ničení reality. Jejich cílem tedy bylo, dosáhnout svým vlastním duchovním úsilím těchto vyšších sfér vědomí.
Mladý princ byl uchvácen jejich zápalem v hledání vyšších stavů a přidal se k nim. Přidal se k jejich malé komunitě v lesích, seděl s nimi, hladověl s nimi a snažil se dosáhnout stejného cíle asi šest let. Ale přestože upřímně a s velkým nasazením cvičil, zatínal zuby a odmítal ty věci, po kterých se část jeho já dožadovala, necítil se spokojený. Intuitivně cítil, že to, co hledá, to, co mu v životě schází, se nedá nalézt ani v těchto asketických praktikách ani ve vyšších sférách vědomí, které jeho společníci tolik hledali. Nakonec je tedy opustil. Jeho sen ztroskotal.
Legenda praví, že když procházel lesem, narazil na dívku, která pásla kozy a která mu nabídla k občerstvení vydlabanou tykev plnou teplého kozího mléka. Tím, že se mléka napil si uvědomil, jak je důležité jíst, jak je důležité pít. Po letech upírání si jakéhokoliv fyzického uspokojení cítil obyčejné štěstí při pití teplého mléka.
Usadil se pod velkým stromem na okraji lesa. Počasí v Indii bylo dost teplé na to, aby mohl žít pod širým nebem a také šest let asketické praxe jej velmi otužilo, aby mohl žít takovým jednoduchým životem. Cvičení dhyany, které se naučil od jogínů, se pro něj stalo přirozeností. Cítil se velmi spokojeně, když seděl na jednoduché podušce, s tělem vzpřímeným, hlavou vyrovnanou nad rameny, nohama zkříženýma v pozici lotosu. Seděl ve svém jednoduchém příbytku a rozjímal nad svou situací. Uvědomoval si, že byl velmi nespokojený se svým životem, v přepychu paláce svého otce. A zároveň si musel přiznat, že jeho sen o dosažení nějakých zvláštních vyšších stavů vědomí, kterých se snažil dosáhnout s asketickými jogíny, se rozpadl. A tak seděl v tomto stavu bez cíle.
Jednoho večera, když sedel na své podušce dlouho do noci, pohlédl na čistou noční oblohu se zářícími hvězdami a pocítil duševní klid a spokojenost. Najednou ho napadlo, že právě tento pocit vnitřního klidu a spokojenosti (pocit smíření) přítomného okamžiku je plně dostačující. V tom okamžiku si také uvědomil, že to, co všechny ty dlouhé roky hledal, bylo po celou dobu právě před ním. Uvědomil si, že celý svůj život vždy existoval právě na tomto místě a právě v tento okamžik a že celý jeho život a celý svět je právě takový jaký je. Jeho nespokojenost se rozplynula.
Udiven tím, že řešení jeho problému je tak jednoduché, pokračoval v rozjímání nad svým zážitkem další měsíc a uvědomoval si, že dosáhl nějakého druhu hluboké vyrovnanosti ve svém životě. Nakonec všechny jeho vnitřní konflikty, které ho vyhnaly nejprve z paláce do lesů a z lesa do jeho současného tábořiště, ustaly. Cítil, že našel střední cestu mezi dvěma extrémy, které doposud formovaly jeho život. Na jedné straně extrém materiálních požitků a na straně druhé extrém duchovního zanícení. Cítil, že nakonec objevil jinou cestu, která nebyla ani jedním z těchto směrů, ale nějak existovala mezi oběma.
...pokračování příště
(Přeloženo z anglického originálu "What did the Buddha discover?" od Michaela Eido Luetchforda, jenž text také přednesl v Pražském buddhistickém centru Lotus v červnu 2005.)
http://www.dogensangha.org.uk/
http://www.dogenzen.net/
sobota 24. října 2009
Ježíšova slova k meditaci II
Do říše pravého, věčného života nelze dospět po širokých silnicích tohoto světa, nýbrž pouze zcela úzkou pěšinou; nazývá se pokora, trpělivost, sebezapření a plné odevzdání do vůle jediného, jedině pravého Boha. Gr. Ev. Bd. 10, 10.
Já jsem světlo, cesta, věčná pravda a život. Ten, kdo ve mne věří a žije dle mého učení, má v sobě věčný život a nespatří ani neucítí smrt, i kdyby dle těla zemřel tisíckráte. Neboť ten, kdo ve mne věří, dodržuje má přikázání a nade všechno mne miluje, ten jest ve mně a já v duchu jsem v něm. Ten však, v němž jsem já, má v sobě též život věčný. Gr. Ev. Bd. 9, 4.
Největší umění v životě jest: všem svým nepřátelům ze srdce odpouštět, prokazovat dobro těm, kdo nám přejí a činí zlé, a modlit se za ty a žehnat těm, kdo nás nenávidí a proklínají. Gr. Ev. Bd. 8, 119.
Ti, které budu mnoho zkoušet, z toho poznají, že je nade vše miluji! Neboť ten, kdo je mnoho zkoušen a při zkouškách dobře obstojí, bude na onom světě v mé říši dosazen nad mnohé a velké. Kdo však je pro svou slabost zkoušen málo, bude posazen nad málo a malé. Gr. Ev. Bd. 8, 103.
Kdo ve mne věří, činí mou vůli a mne nade všechno a své bližní jako sebe miluje, k tomu přijdu já sám a zjevím se mu. Nadále však tomu bude tak, že každý, kdo vpravdě žízní po mně a věčné pravdě, bude mnou poučen; neboť já jako pravda v Otci jsem Synem, Otec však jest věčnou láskou ve mně. Koho tedy přitahuje láska nebo Otec, ten přijde též k Synovi neboli pravdě. Gr. Ev. Bd. 9, 37.
Duše rostlin a zvířat mají většině lidí neznámé určení: stát se jednou součástí lidské duše. Neboť rostliny a zvířata jsou dle mé moudrosti a mého řádu vhodnými nádobami pro shromažďování a vývoj přírodní životní síly, jež existuje v nezměrném prostoru stvoření a z níž také pocházejí vaše duše. Gr. Ev. Bd. 4, 216.
Pravá Boží říše nemůže nikdy existovat ve hmotě, nýbrž pouze v duchu. Tak nenastane „Tisíciletá Boží říše“ viditelně, nýbrž zcela tiše a nenápadně v srdcích lidí, kteří jsou dobré vůle. Hi. 2, S. 436.
Bouřím na moři se podobají duchovní zkoušky a boje člověka. Každý člověk v nich musí na této zemi obstát a probojovat se jimi k pravdivému životu. Gr. Ev. Bd. 8, 162.
Až bude nouze největší, přijdu kvůli těm několika málo spravedlivým a vyhladím bídu světa a rozzářím své čisté světlo života v srdcích lidí. Gr. Ev. Bd. 9, 40.
Co láska činí na zemi, je rovněž učiněno v nebi a zůstává věčně. Co však činí chladná světská chytrost, to pohltí půda země a pro věčné nebe nezbude nic. Gr. Ev. Bd. 1, 58.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 20, 14, 49, 57, 68, 31, 74, 30, 69, 44/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
Já jsem světlo, cesta, věčná pravda a život. Ten, kdo ve mne věří a žije dle mého učení, má v sobě věčný život a nespatří ani neucítí smrt, i kdyby dle těla zemřel tisíckráte. Neboť ten, kdo ve mne věří, dodržuje má přikázání a nade všechno mne miluje, ten jest ve mně a já v duchu jsem v něm. Ten však, v němž jsem já, má v sobě též život věčný. Gr. Ev. Bd. 9, 4.
Největší umění v životě jest: všem svým nepřátelům ze srdce odpouštět, prokazovat dobro těm, kdo nám přejí a činí zlé, a modlit se za ty a žehnat těm, kdo nás nenávidí a proklínají. Gr. Ev. Bd. 8, 119.
Ti, které budu mnoho zkoušet, z toho poznají, že je nade vše miluji! Neboť ten, kdo je mnoho zkoušen a při zkouškách dobře obstojí, bude na onom světě v mé říši dosazen nad mnohé a velké. Kdo však je pro svou slabost zkoušen málo, bude posazen nad málo a malé. Gr. Ev. Bd. 8, 103.
Kdo ve mne věří, činí mou vůli a mne nade všechno a své bližní jako sebe miluje, k tomu přijdu já sám a zjevím se mu. Nadále však tomu bude tak, že každý, kdo vpravdě žízní po mně a věčné pravdě, bude mnou poučen; neboť já jako pravda v Otci jsem Synem, Otec však jest věčnou láskou ve mně. Koho tedy přitahuje láska nebo Otec, ten přijde též k Synovi neboli pravdě. Gr. Ev. Bd. 9, 37.
Duše rostlin a zvířat mají většině lidí neznámé určení: stát se jednou součástí lidské duše. Neboť rostliny a zvířata jsou dle mé moudrosti a mého řádu vhodnými nádobami pro shromažďování a vývoj přírodní životní síly, jež existuje v nezměrném prostoru stvoření a z níž také pocházejí vaše duše. Gr. Ev. Bd. 4, 216.
Pravá Boží říše nemůže nikdy existovat ve hmotě, nýbrž pouze v duchu. Tak nenastane „Tisíciletá Boží říše“ viditelně, nýbrž zcela tiše a nenápadně v srdcích lidí, kteří jsou dobré vůle. Hi. 2, S. 436.
Bouřím na moři se podobají duchovní zkoušky a boje člověka. Každý člověk v nich musí na této zemi obstát a probojovat se jimi k pravdivému životu. Gr. Ev. Bd. 8, 162.
Až bude nouze největší, přijdu kvůli těm několika málo spravedlivým a vyhladím bídu světa a rozzářím své čisté světlo života v srdcích lidí. Gr. Ev. Bd. 9, 40.
Co láska činí na zemi, je rovněž učiněno v nebi a zůstává věčně. Co však činí chladná světská chytrost, to pohltí půda země a pro věčné nebe nezbude nic. Gr. Ev. Bd. 1, 58.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 20, 14, 49, 57, 68, 31, 74, 30, 69, 44/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
čtvrtek 8. října 2009
Bděte
Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Lukáš 12:37
Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká. Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí či službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience je stejně důležitá – vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k čistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přisní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prostě nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A právě z tohoto skutku vidění se rodí láska, či ještě přesněji, skutek vidění je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost váš přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, proč je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, čistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vemte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na Přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.
(převzato z: Anthony de Mello. Cesta k lásce /str. 110 – 114/. Brno: Nakladatelství Cesta, 2005. ISBN 80-85319-58-6.)
Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká. Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí či službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience je stejně důležitá – vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k čistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přisní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prostě nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A právě z tohoto skutku vidění se rodí láska, či ještě přesněji, skutek vidění je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost váš přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, proč je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, čistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vemte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na Přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.
(převzato z: Anthony de Mello. Cesta k lásce /str. 110 – 114/. Brno: Nakladatelství Cesta, 2005. ISBN 80-85319-58-6.)
pondělí 28. září 2009
Cesta Individuačního procesu
Na těchto stránkách by myslím neměla chybět zmíňka o pohledu psychologie na danou problematiku, respektive toho pohledu, se kterým kdysi přišel švýcarský lékař C. G. Jung.
Carl Gustav Jung byl dle mého názoru člověk, který mnohonásobně předčil svou dobu. Svým způsobem to byl genius s velkým „G“ jehož dílo se stalo natolik nadčasové, že ještě ani v současnosti nedovedeme docenit jeho význam. A osobně se domnívám, že to ještě několik generací potrvá, než si svět uvědomí tuto skutečnost.
Hlavní část jeho díla se točila především okolo tzv. Individuačního procesu – tedy jakési psychologické cesty k poznání sebe sama. Podle Junga je běžný nevědomý člověk v jistém slova smyslu „roztříštěný“ a ačkoliv si myslí, že jedná podle své vlastní vůle, ve skutečnosti jedná pod vlivem působení různých vnitřních archetypů, což v podstatě neznamená nic jiného, než-li posedlost. Naproti tomu člověk, který se individuoval, poznal vnitřní síly působící v jeho psyché a díky tomu se od nich dokázal odlišit a své archetypy vnitřně „integroval“. Individuovaný člověk je tedy ucelený člověk, který dosáhl sjednocení svých vnitřních protikladů (což je v podstatě smyslem mystiky, stejně jako výroby kamene v alchymii).
Jako příklad bych zde mohl uvést „Personu“. Tzv. Persona čili maska je jedním z archetypů, které se v životě člověka projevují, především jednáme-li ve vztahu s jinými lidmi. Například jste-li v zaměstnání a pracujete, řekněme třeba jako manažer, do jisté míry se s touto sociální rolí identifikujete. Myslíte si „já jsem manažer“ a jednáte podle toho. Samozřejmě je to přirozené a zcela reálně se to od vás ve společnosti očekává. Jenomže problém nastává tehdy, pokud žijete touto rolí i mimo svoje zaměstnání. Identifikujete se se svou Personou natolik, že zapomenete, že to je jen jedna z rolí, kterou máte ve svém životě sehrát a na úkor toho potlačujete jiné stránky, které vaše osobnost obsahuje. Jenže člověk je jako propojená nádoba, a protože tam kdesi hluboko uvnitř víte (bez ohledu na to, zda-li jste si toho v daném okamžiku vědomi), že jste mnohem víc, než-li jen manažer, vaše nevědomí vám to může dát v budoucnu sežrat. A to buď náhlými excesy v chování, které by se „vám jakožto manažerovi“ stávat neměli, nebo se u vás může postupem času vyvinout nějaká ta neurosa. Jinými slovy, pokud se rozhodnu neakceptovat jistou psychologickou realitu, ať chci nebo nechci, mé nevědomí vyvine jakýsi kompenzační mechanismus, kterým mi dá najevo, že není něco v pořádku a to se až může v krajním případě projevit nějakou duševní chorobou.
Tím, že si uvědomíte, že máte Personu a to ať už ve svém zaměstnání, nebo to jak se snažíte vypadat před přáteli (ano, každý člověk může mít a mívá těchto sociálních masek několik) a pojmete ji jen jako roli, se kterou se nebudete nadále identifikovat, potom jste tento archetyp integrovali, nebudete nadále nevědomky pod jeho nadvládou a zároveň jste zase o něco blíže k poznání sebe sama. Přinejmenším už teď víte, že „nejste manažer“.
Na cestě Individuačního procesu, samozřejmě leží mnohem víc takovýchto archetypů, přičemž není tak jednoduché je identifikovat a pak se od nich odlišit jako ve výše uvedeném příkladu s Personou. Mezi nejvýznamnější bez pochyby patří takový „Stín“, „Anima/animus“ nebo „Mana-osobnost“. Pokud si uvědomíme působení těchto archetypů a přestaneme se s nimi identifikovat, vymaníme se tak z vlivu působení nevědomých sil v naší psyché a staneme se tak sami sebou.
Je však důležité podotknout, že „stát se sám sebou“ rozhodně nemá nic společného s já - egem. Spíše pochopíme, že ego je jen komplexem psychologických funkcí a že rozdíl mezi ním a Bytostným Já (jak Jung toto poznání nazývá) je asi jako rozdíl mezi planetou Zemí a Sluncem.
Ono nalezené Bytostné Já je pojem, kterým Jung označuje jakési vnitřní centrum naší osobnosti, ačkoliv v tomto směru se již zároveň nejedná o nic osobního. Právě zde se dostáváme na pole různých paradoxů, které je možno jen stěží popsat tak, aby „obyčejný smrtelník“ pochopil, o co kráčí.
Po té, co jsem kdysi dávno přečetl několik svazků z „Výboru z díla“ C. G. Junga nabyl jsem pocitu, že se mi dostaly do rukou poznámky nějakého šíleného mága, který detailně popisoval různé funkce archetypů, jakožto mnohdy autonomních psychických sil působících uvnitř člověka, jenž přitom dokonale korespondují s různými kulturními mýty předávaných z generace na generaci, a které se např. jako pověsti či příběhy zachovaly až do dnešní doby.
Popravdě řečeno, než jsem začal psát tento text, měl jsem v úmyslu sem spíše vložit nějaký úryvek z Jungova díla, ale protože je jeho dílo tak obsáhlé a detailní, nakonec jsem se rozhodl spíše pro toto obecnější a ucelenější podání. Doufám jen, že je tento reprezentativní výklad dostatečně výstižný na to, abych na něj mohl v budoucnu navázat a rozvinout ho třeba právě nějakým tím úryvkem z Jungova díla.
Pokud máte zájem dozvědět se o C. G. Jungovi více doporučuji následující odkaz:
http://jung.sneznik.cz/
Carl Gustav Jung byl dle mého názoru člověk, který mnohonásobně předčil svou dobu. Svým způsobem to byl genius s velkým „G“ jehož dílo se stalo natolik nadčasové, že ještě ani v současnosti nedovedeme docenit jeho význam. A osobně se domnívám, že to ještě několik generací potrvá, než si svět uvědomí tuto skutečnost.
Hlavní část jeho díla se točila především okolo tzv. Individuačního procesu – tedy jakési psychologické cesty k poznání sebe sama. Podle Junga je běžný nevědomý člověk v jistém slova smyslu „roztříštěný“ a ačkoliv si myslí, že jedná podle své vlastní vůle, ve skutečnosti jedná pod vlivem působení různých vnitřních archetypů, což v podstatě neznamená nic jiného, než-li posedlost. Naproti tomu člověk, který se individuoval, poznal vnitřní síly působící v jeho psyché a díky tomu se od nich dokázal odlišit a své archetypy vnitřně „integroval“. Individuovaný člověk je tedy ucelený člověk, který dosáhl sjednocení svých vnitřních protikladů (což je v podstatě smyslem mystiky, stejně jako výroby kamene v alchymii).
Jako příklad bych zde mohl uvést „Personu“. Tzv. Persona čili maska je jedním z archetypů, které se v životě člověka projevují, především jednáme-li ve vztahu s jinými lidmi. Například jste-li v zaměstnání a pracujete, řekněme třeba jako manažer, do jisté míry se s touto sociální rolí identifikujete. Myslíte si „já jsem manažer“ a jednáte podle toho. Samozřejmě je to přirozené a zcela reálně se to od vás ve společnosti očekává. Jenomže problém nastává tehdy, pokud žijete touto rolí i mimo svoje zaměstnání. Identifikujete se se svou Personou natolik, že zapomenete, že to je jen jedna z rolí, kterou máte ve svém životě sehrát a na úkor toho potlačujete jiné stránky, které vaše osobnost obsahuje. Jenže člověk je jako propojená nádoba, a protože tam kdesi hluboko uvnitř víte (bez ohledu na to, zda-li jste si toho v daném okamžiku vědomi), že jste mnohem víc, než-li jen manažer, vaše nevědomí vám to může dát v budoucnu sežrat. A to buď náhlými excesy v chování, které by se „vám jakožto manažerovi“ stávat neměli, nebo se u vás může postupem času vyvinout nějaká ta neurosa. Jinými slovy, pokud se rozhodnu neakceptovat jistou psychologickou realitu, ať chci nebo nechci, mé nevědomí vyvine jakýsi kompenzační mechanismus, kterým mi dá najevo, že není něco v pořádku a to se až může v krajním případě projevit nějakou duševní chorobou.
Tím, že si uvědomíte, že máte Personu a to ať už ve svém zaměstnání, nebo to jak se snažíte vypadat před přáteli (ano, každý člověk může mít a mívá těchto sociálních masek několik) a pojmete ji jen jako roli, se kterou se nebudete nadále identifikovat, potom jste tento archetyp integrovali, nebudete nadále nevědomky pod jeho nadvládou a zároveň jste zase o něco blíže k poznání sebe sama. Přinejmenším už teď víte, že „nejste manažer“.
Na cestě Individuačního procesu, samozřejmě leží mnohem víc takovýchto archetypů, přičemž není tak jednoduché je identifikovat a pak se od nich odlišit jako ve výše uvedeném příkladu s Personou. Mezi nejvýznamnější bez pochyby patří takový „Stín“, „Anima/animus“ nebo „Mana-osobnost“. Pokud si uvědomíme působení těchto archetypů a přestaneme se s nimi identifikovat, vymaníme se tak z vlivu působení nevědomých sil v naší psyché a staneme se tak sami sebou.
Je však důležité podotknout, že „stát se sám sebou“ rozhodně nemá nic společného s já - egem. Spíše pochopíme, že ego je jen komplexem psychologických funkcí a že rozdíl mezi ním a Bytostným Já (jak Jung toto poznání nazývá) je asi jako rozdíl mezi planetou Zemí a Sluncem.
Ono nalezené Bytostné Já je pojem, kterým Jung označuje jakési vnitřní centrum naší osobnosti, ačkoliv v tomto směru se již zároveň nejedná o nic osobního. Právě zde se dostáváme na pole různých paradoxů, které je možno jen stěží popsat tak, aby „obyčejný smrtelník“ pochopil, o co kráčí.
Po té, co jsem kdysi dávno přečetl několik svazků z „Výboru z díla“ C. G. Junga nabyl jsem pocitu, že se mi dostaly do rukou poznámky nějakého šíleného mága, který detailně popisoval různé funkce archetypů, jakožto mnohdy autonomních psychických sil působících uvnitř člověka, jenž přitom dokonale korespondují s různými kulturními mýty předávaných z generace na generaci, a které se např. jako pověsti či příběhy zachovaly až do dnešní doby.
Popravdě řečeno, než jsem začal psát tento text, měl jsem v úmyslu sem spíše vložit nějaký úryvek z Jungova díla, ale protože je jeho dílo tak obsáhlé a detailní, nakonec jsem se rozhodl spíše pro toto obecnější a ucelenější podání. Doufám jen, že je tento reprezentativní výklad dostatečně výstižný na to, abych na něj mohl v budoucnu navázat a rozvinout ho třeba právě nějakým tím úryvkem z Jungova díla.
Pokud máte zájem dozvědět se o C. G. Jungovi více doporučuji následující odkaz:
http://jung.sneznik.cz/
čtvrtek 24. září 2009
Ježíšova slova k meditaci I
Veškeré vnější, hmotné stvoření bylo utvářeno dle toho, co bylo už dlouho předtím obsaženo v každém dokonalém duchu. Neboť dříve než byl svět, byl Duch, a stvoření vzešlo z něho – nikoliv Duch ze stvoření. Martin, Kap. 45.
Každý člověk má nesmrtelnou duši a v duši nesmrtelného ducha. Aby však duše jakožto z hmoty se vyvíjející duch plně splynula s prvotním Božím duchem, jenž se nazývá láska, musí se duše sama snažit odloučit od hmoty a jejích požadavků a neustále usilovat o splynutí s duchem čisté Boží lásky, který v ní sídlí. Gr. Ev. 5, 51.
Co Bůh jednou stvořil, může změnit formu a přejít z méně ušlechtilé do ušlechtilejší nebo naopak, ale nikdy nemůže být zničeno. Gr. Ev. Bd. 2, 232.
Pro božského ducha, též v člověku, neexistuje ani pomíjející čas ani omezený prostor, tedy ani minulost ani daleká budoucnost, nýbrž pouze věčná přítomnost. Gr. Ev. Bd. 9, 25.
Hledáš-li mne, musíš mne hledat u sebe, nikoliv u jiných. Což je možno hledat v dálce někoho, kdo je stále v tobě doma a na tebe čeká? Hi. Bd. 1, 408.
Kdo mi chce jít vstříc v tichosti své mysli, ten mne potká. Gr. Ev. Bd. 8, 95.
Každý, kdo chce vejít do života svého ducha, musí se každý den ponořit do dokonalého klidu svého ducha a v něm se nerozptylovat různými myšlenkami, nýbrž uchopit jen jedinou myšlenku a na tu se plně soustředit. Nejlepší myšlenkou je pochopitelně Pán. Jestliže to někdo horlivě a se sebezapřením neustále cvičí, získává jak zrak tak i sluch jeho ducha stále více na vnitřní ostrosti. Gs. Bd. 2, 44.
Jestliže člověk poznal vůli Boží, nechť podřídí svou vůli zcela vůli věčné lásky a nejvyšší moudrosti v Bohu a nechť se v jistém smyslu dá zcela pohltit vůlí Boží; tak jej plně pronikne Duch Boží a člověk z něj pak vzejde jako nové stvoření k věčnému životu. Gr. Ev. Bd. 9, 116.
Ti, kdo ve mne věří, nepocítí, nezakusí a neochutnají smrt, i kdyby v těle zemřeli více než jedenkrát. Gr. Ev. Bd. 3, 100, 6. a 7.
Pokora je jediné, co mi můžete dát, aniž byste to předtím ode mne dostali. V pravé pokoře spočívá vlastní svoboda života, a proto i největší dokonalost. Haush. Bd. 2, 11.
Kdo by ve světě všechno ztratil, ponechal si však, nedbaje toho, mé jméno, ten neztratil nic, nýbrž naopak všechno získal. Kdo by však ztratil mé jméno ze svého srdce, ztratil by všechno. Gr. Ev. Bd. 5, 5.
Všichni lidé země jednou pochopí, že jest jen jeden Bůh, jeden Pán, jeden Otec a jen jediný dokonalý život v něm. Jug. Kap. 198, 18.
Já jsem cesta, pravda, vzkříšení a život. Gr. Ev. Bd. 5, 124.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 95, 81, 28, 39, 53, 59, 122, 41, 132, 87, 110, 139, 40/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
Každý člověk má nesmrtelnou duši a v duši nesmrtelného ducha. Aby však duše jakožto z hmoty se vyvíjející duch plně splynula s prvotním Božím duchem, jenž se nazývá láska, musí se duše sama snažit odloučit od hmoty a jejích požadavků a neustále usilovat o splynutí s duchem čisté Boží lásky, který v ní sídlí. Gr. Ev. 5, 51.
Co Bůh jednou stvořil, může změnit formu a přejít z méně ušlechtilé do ušlechtilejší nebo naopak, ale nikdy nemůže být zničeno. Gr. Ev. Bd. 2, 232.
Pro božského ducha, též v člověku, neexistuje ani pomíjející čas ani omezený prostor, tedy ani minulost ani daleká budoucnost, nýbrž pouze věčná přítomnost. Gr. Ev. Bd. 9, 25.
Hledáš-li mne, musíš mne hledat u sebe, nikoliv u jiných. Což je možno hledat v dálce někoho, kdo je stále v tobě doma a na tebe čeká? Hi. Bd. 1, 408.
Kdo mi chce jít vstříc v tichosti své mysli, ten mne potká. Gr. Ev. Bd. 8, 95.
Každý, kdo chce vejít do života svého ducha, musí se každý den ponořit do dokonalého klidu svého ducha a v něm se nerozptylovat různými myšlenkami, nýbrž uchopit jen jedinou myšlenku a na tu se plně soustředit. Nejlepší myšlenkou je pochopitelně Pán. Jestliže to někdo horlivě a se sebezapřením neustále cvičí, získává jak zrak tak i sluch jeho ducha stále více na vnitřní ostrosti. Gs. Bd. 2, 44.
Jestliže člověk poznal vůli Boží, nechť podřídí svou vůli zcela vůli věčné lásky a nejvyšší moudrosti v Bohu a nechť se v jistém smyslu dá zcela pohltit vůlí Boží; tak jej plně pronikne Duch Boží a člověk z něj pak vzejde jako nové stvoření k věčnému životu. Gr. Ev. Bd. 9, 116.
Ti, kdo ve mne věří, nepocítí, nezakusí a neochutnají smrt, i kdyby v těle zemřeli více než jedenkrát. Gr. Ev. Bd. 3, 100, 6. a 7.
Pokora je jediné, co mi můžete dát, aniž byste to předtím ode mne dostali. V pravé pokoře spočívá vlastní svoboda života, a proto i největší dokonalost. Haush. Bd. 2, 11.
Kdo by ve světě všechno ztratil, ponechal si však, nedbaje toho, mé jméno, ten neztratil nic, nýbrž naopak všechno získal. Kdo by však ztratil mé jméno ze svého srdce, ztratil by všechno. Gr. Ev. Bd. 5, 5.
Všichni lidé země jednou pochopí, že jest jen jeden Bůh, jeden Pán, jeden Otec a jen jediný dokonalý život v něm. Jug. Kap. 198, 18.
Já jsem cesta, pravda, vzkříšení a život. Gr. Ev. Bd. 5, 124.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 95, 81, 28, 39, 53, 59, 122, 41, 132, 87, 110, 139, 40/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
sobota 19. září 2009
Karel Weinfurter: O Bohu
Bůh je jediná příčina všeho, je jediný život a jediná, nezměnitelná a věčná pravda. Bez Boha by nebylo ani světa, čili stvoření, ani života, ani pravdy.
Bůh je Nejvyšší věčná Síla a Bytost. Je sice přítomen ve všem, protože bez Něho a bez Jeho přítomnosti by nemohlo nic existovat, ale Bůh je ve všem přítomen jen jako v zrcadle a nikoliv svou podstatou. Zato však všechny věci a tvorové a bytosti jsou v Něm – ale Bůh nesídlí v nich. Přesto to však je Bůh podpora a sloup všeho stávajícího. /Bhagavad Gita, kap. IX./
Celý svět je zrcadlením Boha, neboť Pán se tak zhlíží sám v Sobě, ale ač je svět v Bohu, není Boha ve světě. Jenom v člověku, který je stvořen k „obrazu Božímu“, se Bůh může projevit a sídlit v něm. //Pozn. spis.: Tato nauka o existenci všech věcí v Bohu, ale neexistenci Boha ve světě, je mystérium, které pochopí žák mystiky jen pozvolna a podle svého vývoje.//
Bůh stvořil svět emanací čili vyzářením, což je vyjádřeno v evangeliu Slovem čili Kristem nebo jednorozeným Synem Božím. Toto zrození se Slova nebo Krista se děje vždy působením Ducha Svatého, který je v nejčistším smyslu božská oplodňující síla. Proto je psáno o Kristu: „ Duch Svatý sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe a protož i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ /Lukáš, I. 35/
A tak je Bůh trojný, totiž ve třech osobách, které jsou však jedinou Bytostí. A kromě toho je Bůh zároveň Otec i Matka, je zároveň princip mužský i ženský a nepřetržitě tvoří a rodí sama sebe – z lásky k sobě. Neboť Bůh je věčná a nejvyšší Láska. //Pozn. spis.: Také to je mystérium neboli tajemství, které může být pochopeno jen člověkem zasvěceným čili znovuzrozeným, který osobně Boha poznal sám v sobě.//
Bůh je bez vlastností a zrcadlí se přece jen i v činnosti smyslů, je bez vlastností, ale zase je svědek všech vlastností. Je stejně blízký jako vzdálený a je skrytý a nepochopitelný pro svou nezměrnou jemnost. Přesto je však síla Nejvyšší, které nic neodolá. /Bhagavad Gita, kap. XIII./
Bůh ve své nevyzpytatelné podstatě jako Matka je ukryt v přírodě, je jako závoj, který Ho zastiňuje lidem. Kdo chce odhalit tento závoj, musí se odvrátit od zevní přírody čili od zevního světa všemi svými smysly a musí Boha hledat ve svém nitru, kde v podobě nepatrné světelné jiskry sídlí božství, dávající člověku život svým zářením.
Tyto nejvyšší duchovní zákony jsou od věků a na věky a byly lidstvu zjeveny jednak Syny Božími, kteří přicházejí časem na tento svět, aby se vtělili a žili mezi lidmi, a jednak zase zjeveními, kterých se dostalo svatým a Mistrům a prorokům.
K těmto zjevením patří všechny svaté knihy všech národů a věků. Ve všech je stejná nauka o Bohu a stvoření, o člověku a také o pravé a jediné Cestě k Bohu. Všechna zevní náboženství jsou jen odlesk těchto duchovních pravd, které jsou v náboženstvích ukryta. Církve a náboženské soustavy jsou slupka, pod kterou je ukryto pravé jádro, které musí být vyloupnuto. A právě pro toto cenné jádro, které je uvnitř a které lze najít, mají všechna náboženství stejnou hodnotu – ale jen pro toho, kdo dovede odloučit slupku od jádra.
Synové Boží se vtělují vždycky na světě, když hrozí světu zkáza morální nebo fyzická. Vykupitelů bylo již od věků dlouhá řada a posledním známým z nich byl Ježíš Kristus, Syn Boží, který se vtělil proto, aby ukázal nejzřetelněji ze všech cestu mystickou čili Cestu ke spáse a k osvobození z pout tohoto světa.
Proto s Jeho zrozením jsou spojeny též události, které se týkají dějí vesmírových, totiž dějů oblasti božské. Tak jako ve vesmíru, „na nebesích“, byl zrozen Kristus – jinak Slovo, z Boha Matky působením Ducha Svatého, čili z Panny, neboť Bůh Matka je Panna a na věky jí bude. //Pozn. spis.: Zde je nové mystické mystérium, které pochopí jen zasvěcenec, přes veškeré zevní výklady, které jsem o tom podal hlavně v obou dílech svých „Mystických slabikářů“.//
Proto také všechny události, které jsou popsány ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem na zemi, musely se přihodit tak, jak se staly, aby byl naplněn zákon, totiž aby ukázaly každá jednotlivě celému lidstvu mystickou Cestu. Celý život Kristův byl stanoven již napřed a každý jeho skutek a každé jeho slovo se stalo jenom k poučení o Cestě, kterou má jít každý, kdo v Krista věří.
Podobné události jsou popisovány u každého předcházejícího spasitele, který kdy přišel na svět, a také v mýtech o starých bozích Řeků a Římanů a jiných národů nalézáme všude líčení, která se naprosto shodují s mystickou cestou čili s vývojem a znovuzrozením lidské duše.
Toto znovuzrození není však nic jiného než uskutečnění slov apoštola, když pravil: „Vy jste chrámem božím.“ Je to znovuzrození duchovní, při kterém se člověk stane skutečně tabernáklem a archou úmluvy, ve které sídlí projevený Bůh, kdežto předtím byl Bůh v člověku sice přítomen, ale ukryt.
A toto znovuzrození se děje právě tak, jako zrození našeho Spasitele, totiž působením Ducha Svatého.
Duch Svatý je ona božská síla a božská Osoba, která oplozuje a dává nejvyšší moudrost a vědění všeho a také všechny mystické síly, jako dar prorocký, absolutní jasnovidnost, vševědoucnost, všudypřítomnost, všemohoucnost. To dává Duch Svatý těm, kteří Ho poznali. V Indii se jmenuje Atma a ve starém Egyptě Ho zvali bohem Thotem a „písařem bohů“, protože vše ví. Staří Řekové Ho zvali Hermem a Římané zase Merkurem.
(bez úprav převzato z: Karel Weinfurter. Nauka bílé lóže /str. 1-3/. 2. vyd. Boskovice: Nakladatelství a vydavatelství Psyché, 1998. ISBN 80-85278-19-7.)
Bůh je Nejvyšší věčná Síla a Bytost. Je sice přítomen ve všem, protože bez Něho a bez Jeho přítomnosti by nemohlo nic existovat, ale Bůh je ve všem přítomen jen jako v zrcadle a nikoliv svou podstatou. Zato však všechny věci a tvorové a bytosti jsou v Něm – ale Bůh nesídlí v nich. Přesto to však je Bůh podpora a sloup všeho stávajícího. /Bhagavad Gita, kap. IX./
Celý svět je zrcadlením Boha, neboť Pán se tak zhlíží sám v Sobě, ale ač je svět v Bohu, není Boha ve světě. Jenom v člověku, který je stvořen k „obrazu Božímu“, se Bůh může projevit a sídlit v něm. //Pozn. spis.: Tato nauka o existenci všech věcí v Bohu, ale neexistenci Boha ve světě, je mystérium, které pochopí žák mystiky jen pozvolna a podle svého vývoje.//
Bůh stvořil svět emanací čili vyzářením, což je vyjádřeno v evangeliu Slovem čili Kristem nebo jednorozeným Synem Božím. Toto zrození se Slova nebo Krista se děje vždy působením Ducha Svatého, který je v nejčistším smyslu božská oplodňující síla. Proto je psáno o Kristu: „ Duch Svatý sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe a protož i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ /Lukáš, I. 35/
A tak je Bůh trojný, totiž ve třech osobách, které jsou však jedinou Bytostí. A kromě toho je Bůh zároveň Otec i Matka, je zároveň princip mužský i ženský a nepřetržitě tvoří a rodí sama sebe – z lásky k sobě. Neboť Bůh je věčná a nejvyšší Láska. //Pozn. spis.: Také to je mystérium neboli tajemství, které může být pochopeno jen člověkem zasvěceným čili znovuzrozeným, který osobně Boha poznal sám v sobě.//
Bůh je bez vlastností a zrcadlí se přece jen i v činnosti smyslů, je bez vlastností, ale zase je svědek všech vlastností. Je stejně blízký jako vzdálený a je skrytý a nepochopitelný pro svou nezměrnou jemnost. Přesto je však síla Nejvyšší, které nic neodolá. /Bhagavad Gita, kap. XIII./
Bůh ve své nevyzpytatelné podstatě jako Matka je ukryt v přírodě, je jako závoj, který Ho zastiňuje lidem. Kdo chce odhalit tento závoj, musí se odvrátit od zevní přírody čili od zevního světa všemi svými smysly a musí Boha hledat ve svém nitru, kde v podobě nepatrné světelné jiskry sídlí božství, dávající člověku život svým zářením.
Tyto nejvyšší duchovní zákony jsou od věků a na věky a byly lidstvu zjeveny jednak Syny Božími, kteří přicházejí časem na tento svět, aby se vtělili a žili mezi lidmi, a jednak zase zjeveními, kterých se dostalo svatým a Mistrům a prorokům.
K těmto zjevením patří všechny svaté knihy všech národů a věků. Ve všech je stejná nauka o Bohu a stvoření, o člověku a také o pravé a jediné Cestě k Bohu. Všechna zevní náboženství jsou jen odlesk těchto duchovních pravd, které jsou v náboženstvích ukryta. Církve a náboženské soustavy jsou slupka, pod kterou je ukryto pravé jádro, které musí být vyloupnuto. A právě pro toto cenné jádro, které je uvnitř a které lze najít, mají všechna náboženství stejnou hodnotu – ale jen pro toho, kdo dovede odloučit slupku od jádra.
Synové Boží se vtělují vždycky na světě, když hrozí světu zkáza morální nebo fyzická. Vykupitelů bylo již od věků dlouhá řada a posledním známým z nich byl Ježíš Kristus, Syn Boží, který se vtělil proto, aby ukázal nejzřetelněji ze všech cestu mystickou čili Cestu ke spáse a k osvobození z pout tohoto světa.
Proto s Jeho zrozením jsou spojeny též události, které se týkají dějí vesmírových, totiž dějů oblasti božské. Tak jako ve vesmíru, „na nebesích“, byl zrozen Kristus – jinak Slovo, z Boha Matky působením Ducha Svatého, čili z Panny, neboť Bůh Matka je Panna a na věky jí bude. //Pozn. spis.: Zde je nové mystické mystérium, které pochopí jen zasvěcenec, přes veškeré zevní výklady, které jsem o tom podal hlavně v obou dílech svých „Mystických slabikářů“.//
Proto také všechny události, které jsou popsány ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem na zemi, musely se přihodit tak, jak se staly, aby byl naplněn zákon, totiž aby ukázaly každá jednotlivě celému lidstvu mystickou Cestu. Celý život Kristův byl stanoven již napřed a každý jeho skutek a každé jeho slovo se stalo jenom k poučení o Cestě, kterou má jít každý, kdo v Krista věří.
Podobné události jsou popisovány u každého předcházejícího spasitele, který kdy přišel na svět, a také v mýtech o starých bozích Řeků a Římanů a jiných národů nalézáme všude líčení, která se naprosto shodují s mystickou cestou čili s vývojem a znovuzrozením lidské duše.
Toto znovuzrození není však nic jiného než uskutečnění slov apoštola, když pravil: „Vy jste chrámem božím.“ Je to znovuzrození duchovní, při kterém se člověk stane skutečně tabernáklem a archou úmluvy, ve které sídlí projevený Bůh, kdežto předtím byl Bůh v člověku sice přítomen, ale ukryt.
A toto znovuzrození se děje právě tak, jako zrození našeho Spasitele, totiž působením Ducha Svatého.
Duch Svatý je ona božská síla a božská Osoba, která oplozuje a dává nejvyšší moudrost a vědění všeho a také všechny mystické síly, jako dar prorocký, absolutní jasnovidnost, vševědoucnost, všudypřítomnost, všemohoucnost. To dává Duch Svatý těm, kteří Ho poznali. V Indii se jmenuje Atma a ve starém Egyptě Ho zvali bohem Thotem a „písařem bohů“, protože vše ví. Staří Řekové Ho zvali Hermem a Římané zase Merkurem.
(bez úprav převzato z: Karel Weinfurter. Nauka bílé lóže /str. 1-3/. 2. vyd. Boskovice: Nakladatelství a vydavatelství Psyché, 1998. ISBN 80-85278-19-7.)
Zajímavý náhled na svět / Vipassana
"Vítejte v mém oblíbeném světě. V tomto světě není nikdo, jen probíhající duševní a materiální procesy. Toto jsem shledal nejvíce smysluplným. Právě zde je skutečný smysl života! Když si jste opravdu vědomi těchto jevů, není ve vašem životě místo pro připoutanost, zlobu, přeludy a všechny další negativní vlastnosti. Prostě se tam nevejdou, když si je člověk vědom těchto věcí. A navíc získáte klid a nový smysl života – objevování cesty dovnitř, cesty k domovu a k absolutní realitě."
Úryvek z knihy: Jak utišit vulkány - http://www.meditace.wz.cz/vulkany.html#1.11.Rada%20na%20závěr|outline
Výše zmíněný citát se mi zdá velmi pěkně výstižný. Zachycuje postoj již "prozřelého" člověka vůči své mysli a vnějšímu světu. Jinými slovy neexistuje žádné "osobní já", ale jen svět pomíjivých jevů "točící se" okolo čehosi, "co není ničím, avšak zároveň je vším" a co přitom nelze popsat slovy či pochopit myslí. Poznání tohoto pricipu postupně odpoutává od již zaběhlých zlozvyků a postojů mysli a přivádí člověka k pochopení toho, kým nebo čím vlastně doopravdy je.
Problém však spočívá v tom, že pokud se člověk snaží popisovat onu "podstatu", o které je zde řeč, téměř vždy se narazí na problém, že to je něco, co se velice těžko popisuje. Velice těžko se to popisuje z toho důvodu, že ji mysl nemůže pochopit a mysl ji nemůže pochopit proto, že sama mysl vyvěrá z této podstaty. Jinými slovy tato podstata je mysli nadřazená a snažit se něco takového popsat je asi něco jako popisovat trojrozměrný prostor někomu, kdo celý život žije v prostoru dvojrozměrném a o třetím rozměru nemá nejmenší potuchy. Samozřejmě nikdo takový neexistuje, nicméně jako příklad je to myslím docela výstižné.
Proto jedinou možností pochopení je přímá, živá zkušenost, ke které je však nutno se postupně propracovat ačkoliv člověk na konec zjistí, že tato zkušenost tu byla vždy před tím a je tu neustále.
Úryvek z knihy: Jak utišit vulkány - http://www.meditace.wz.cz/vulkany.html#1.11.Rada%20na%20závěr|outline
Výše zmíněný citát se mi zdá velmi pěkně výstižný. Zachycuje postoj již "prozřelého" člověka vůči své mysli a vnějšímu světu. Jinými slovy neexistuje žádné "osobní já", ale jen svět pomíjivých jevů "točící se" okolo čehosi, "co není ničím, avšak zároveň je vším" a co přitom nelze popsat slovy či pochopit myslí. Poznání tohoto pricipu postupně odpoutává od již zaběhlých zlozvyků a postojů mysli a přivádí člověka k pochopení toho, kým nebo čím vlastně doopravdy je.
Problém však spočívá v tom, že pokud se člověk snaží popisovat onu "podstatu", o které je zde řeč, téměř vždy se narazí na problém, že to je něco, co se velice těžko popisuje. Velice těžko se to popisuje z toho důvodu, že ji mysl nemůže pochopit a mysl ji nemůže pochopit proto, že sama mysl vyvěrá z této podstaty. Jinými slovy tato podstata je mysli nadřazená a snažit se něco takového popsat je asi něco jako popisovat trojrozměrný prostor někomu, kdo celý život žije v prostoru dvojrozměrném a o třetím rozměru nemá nejmenší potuchy. Samozřejmě nikdo takový neexistuje, nicméně jako příklad je to myslím docela výstižné.
Proto jedinou možností pochopení je přímá, živá zkušenost, ke které je však nutno se postupně propracovat ačkoliv člověk na konec zjistí, že tato zkušenost tu byla vždy před tím a je tu neustále.
středa 16. září 2009
Vipassana / meditace vhledu - obecně
Byl jednou jeden otec, který měl dvě dcery. Když jednoho dne zemřel, odkázal jim jako dědictví dva náramky - luxusní diamantový šperk a obyčejný kovový kroužek. Starší sestra trvala na tom, že musí získat diamantový kousek. Když jej získala, uschovala jej doma, ale pak už neměla klidu - neustále se bála, že o něj přijde - její život byl ve dne v noci jedna velká neuróza. Mladší sestra vzala kovový kroužek a začala ho nosit. Brzy si všimla, že na něj otec vyryl nápis: "I TOHLE SE ZMĚNÍ..." Pochopila, jak moudré sdělení jí otec zanechal - kdykoli došlo v jejím životě k nepříjemné události, podívala se na náramek - I to se změní, věděla. Zima? Nevadí, i to se změní. Deprese? I tohle se změní. Naopak, když prožívala stavy radosti, připomínala si náramkem, že i ty pominou. Tak žila život v neustálé lehkosti mysli - beze strachu a ulpívání. Vše plyne, vše se neustále mění, pomíjí...
Tento krátký příběh vystihuje užití Vipassanové meditace v praktickém životě. Vipassana, nebo-li meditace vhledu je jednou z nejstarších technik poznávání sebe sama, kterou vyučoval již před více než 2500 lety Gotama Buddha. Spočívá v tom, že si sedneme a prostě se podíváme, jak naše osobnost funguje, přičemž hledáme, "co z toho jsem Já" a co jsou jen objekty pozorování. Poměrně za krátkou dobu zjistíme, že já nejsem tělo, stejně tak ani myšlenky, že je tam cosi mnohem hlouběji, než by se na první pohled mohlo zdát.
Nicméně tato nauka se nezabývá pouhým sezením v meditaci, ale je zde kladen důraz i na praktickou stránku života. Člověk by měl věnovat pozornost svému tělu i mysli nejen v sedě, ale i při chůzi, stejně jako při provádění různých pracovních činností. Při tom by měl analyzovat "komu se toto všechno vlastně děje" a zároveň poznávat jaký mají myšlenky vliv na jeho vnitřní život.
Osobně se domnívám, že meditace vhledu se velice podobá Zenové meditaci, stejně tak jako Atmavičáře, jejíž ústřední otázka je "Kdo jsem já?" a kterou vyučoval Šri Ramana Mahariši a následně jeho pokračovatelé jako byl Paul Brunton či Eduard Tomáš.
V budoucnu zde uvedu texty více rozvádějící techniku této nauky či jiných zmíněných přístupů. Pokud však již teď toužíte dozvědět se něco navíc, mohu doporučit následující odkazy:
www.dharmazdarma.wz.cz/vulkany.html
Zajímavá stránka blíže popisující meditaci vhledu i její techniky
http://mozaika.bloguje.cz/235316-joseph-goldstein-z-knihy-meditace-vhledu-vipassana.php
Na této stránce můžete najít mimo jiné i on-line knihu zajímající se tímto tématem
http://www.advaita.cz/page/100.aktuality/
Zde je možno najít mnoho dalších knih ke stažení - nejen o meditaci vhledu.
Tento krátký příběh vystihuje užití Vipassanové meditace v praktickém životě. Vipassana, nebo-li meditace vhledu je jednou z nejstarších technik poznávání sebe sama, kterou vyučoval již před více než 2500 lety Gotama Buddha. Spočívá v tom, že si sedneme a prostě se podíváme, jak naše osobnost funguje, přičemž hledáme, "co z toho jsem Já" a co jsou jen objekty pozorování. Poměrně za krátkou dobu zjistíme, že já nejsem tělo, stejně tak ani myšlenky, že je tam cosi mnohem hlouběji, než by se na první pohled mohlo zdát.
Nicméně tato nauka se nezabývá pouhým sezením v meditaci, ale je zde kladen důraz i na praktickou stránku života. Člověk by měl věnovat pozornost svému tělu i mysli nejen v sedě, ale i při chůzi, stejně jako při provádění různých pracovních činností. Při tom by měl analyzovat "komu se toto všechno vlastně děje" a zároveň poznávat jaký mají myšlenky vliv na jeho vnitřní život.
Osobně se domnívám, že meditace vhledu se velice podobá Zenové meditaci, stejně tak jako Atmavičáře, jejíž ústřední otázka je "Kdo jsem já?" a kterou vyučoval Šri Ramana Mahariši a následně jeho pokračovatelé jako byl Paul Brunton či Eduard Tomáš.
V budoucnu zde uvedu texty více rozvádějící techniku této nauky či jiných zmíněných přístupů. Pokud však již teď toužíte dozvědět se něco navíc, mohu doporučit následující odkazy:
www.dharmazdarma.wz.cz/vulkany.html
Zajímavá stránka blíže popisující meditaci vhledu i její techniky
http://mozaika.bloguje.cz/235316-joseph-goldstein-z-knihy-meditace-vhledu-vipassana.php
Na této stránce můžete najít mimo jiné i on-line knihu zajímající se tímto tématem
http://www.advaita.cz/page/100.aktuality/
Zde je možno najít mnoho dalších knih ke stažení - nejen o meditaci vhledu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)