Do říše pravého, věčného života nelze dospět po širokých silnicích tohoto světa, nýbrž pouze zcela úzkou pěšinou; nazývá se pokora, trpělivost, sebezapření a plné odevzdání do vůle jediného, jedině pravého Boha. Gr. Ev. Bd. 10, 10.
Já jsem světlo, cesta, věčná pravda a život. Ten, kdo ve mne věří a žije dle mého učení, má v sobě věčný život a nespatří ani neucítí smrt, i kdyby dle těla zemřel tisíckráte. Neboť ten, kdo ve mne věří, dodržuje má přikázání a nade všechno mne miluje, ten jest ve mně a já v duchu jsem v něm. Ten však, v němž jsem já, má v sobě též život věčný. Gr. Ev. Bd. 9, 4.
Největší umění v životě jest: všem svým nepřátelům ze srdce odpouštět, prokazovat dobro těm, kdo nám přejí a činí zlé, a modlit se za ty a žehnat těm, kdo nás nenávidí a proklínají. Gr. Ev. Bd. 8, 119.
Ti, které budu mnoho zkoušet, z toho poznají, že je nade vše miluji! Neboť ten, kdo je mnoho zkoušen a při zkouškách dobře obstojí, bude na onom světě v mé říši dosazen nad mnohé a velké. Kdo však je pro svou slabost zkoušen málo, bude posazen nad málo a malé. Gr. Ev. Bd. 8, 103.
Kdo ve mne věří, činí mou vůli a mne nade všechno a své bližní jako sebe miluje, k tomu přijdu já sám a zjevím se mu. Nadále však tomu bude tak, že každý, kdo vpravdě žízní po mně a věčné pravdě, bude mnou poučen; neboť já jako pravda v Otci jsem Synem, Otec však jest věčnou láskou ve mně. Koho tedy přitahuje láska nebo Otec, ten přijde též k Synovi neboli pravdě. Gr. Ev. Bd. 9, 37.
Duše rostlin a zvířat mají většině lidí neznámé určení: stát se jednou součástí lidské duše. Neboť rostliny a zvířata jsou dle mé moudrosti a mého řádu vhodnými nádobami pro shromažďování a vývoj přírodní životní síly, jež existuje v nezměrném prostoru stvoření a z níž také pocházejí vaše duše. Gr. Ev. Bd. 4, 216.
Pravá Boží říše nemůže nikdy existovat ve hmotě, nýbrž pouze v duchu. Tak nenastane „Tisíciletá Boží říše“ viditelně, nýbrž zcela tiše a nenápadně v srdcích lidí, kteří jsou dobré vůle. Hi. 2, S. 436.
Bouřím na moři se podobají duchovní zkoušky a boje člověka. Každý člověk v nich musí na této zemi obstát a probojovat se jimi k pravdivému životu. Gr. Ev. Bd. 8, 162.
Až bude nouze největší, přijdu kvůli těm několika málo spravedlivým a vyhladím bídu světa a rozzářím své čisté světlo života v srdcích lidí. Gr. Ev. Bd. 9, 40.
Co láska činí na zemi, je rovněž učiněno v nebi a zůstává věčně. Co však činí chladná světská chytrost, to pohltí půda země a pro věčné nebe nezbude nic. Gr. Ev. Bd. 1, 58.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 20, 14, 49, 57, 68, 31, 74, 30, 69, 44/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
Zobrazují se příspěvky se štítkemKřesťanská mystika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKřesťanská mystika. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 24. října 2009
čtvrtek 8. října 2009
Bděte
Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Lukáš 12:37
Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká. Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí či službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience je stejně důležitá – vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k čistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přisní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prostě nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A právě z tohoto skutku vidění se rodí láska, či ještě přesněji, skutek vidění je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost váš přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, proč je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, čistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vemte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na Přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.
(převzato z: Anthony de Mello. Cesta k lásce /str. 110 – 114/. Brno: Nakladatelství Cesta, 2005. ISBN 80-85319-58-6.)
Všude na světě hledají lidé lásku, neboť jsou všichni přesvědčeni, že láska sama může zachránit svět, že láska sama může dát životu smysl a hodnotu. Ale jak nepatrně málo lidí chápe, co láska vlastně je a jak v lidském srdci vzniká. Velice často je zaměňována za city, jež kdosi ke komusi chová, za dobrotu, nenásilí či službu. Ale tyto věci samy o sobě nejsou láska. Láska pramení z vědomí. Pouze když vidíte lidi takové, jací skutečně jsou, tady a teď, a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o tom člověku utvořili, nebo toho člověka milujete jako předmět své touhy, nikoli jako bytost, která je sama sebou.
Proto prvním skutkem lásky je vidět bytost, věc i skutečnost takovou, jaká opravdu je. A to vyžaduje tu nesmírnou kázeň a sílu odhodit své tužby, předsudky, vzpomínky, projekce, selektivní způsob pohledu na svět, kázeň tak velkou, že většina lidí by se raději po hlavě vrhla do konání dobrých skutků a služby, než by se podrobila sžírajícímu ohni tohoto odříkání.
Když se vydáte na cestu služby někomu, koho ani pořádně nevidíte, nedal jste si tu práci ho vidět, děláte to pro svou potřebu, či pro potřebu toho člověka? Tedy první ingrediencí lásky je skutečně vidět ty druhé.
Druhá ingredience je stejně důležitá – vidět sám sebe, nemilosrdně vrhnout světlo vědomí na své motivy, emoce, potřeby, neupřímnost, sebestřednost, na svou tendenci ovládat a manipulovat. To znamená nazývat věci pravými jmény, ať už je to poznání a následky sebebolestnější. Pokud se vám podaří dosáhnout tohoto druhu vědomí o tom druhém i o vás, poznáte, co je to láska. Protože jste dospěli k mysli a k srdci, jež je ostražité, bdělé, jasné a citlivé, k čistotě vnímání, k citlivosti, která vás přivede k té správné a přiměřené reakci na každou situaci, v kterýkoli okamžik. Někdy budete neodolatelně puzeni k nějakému jednání, jindy vás to bude držet zpátky a krotit. Někdy vás to přiměje ostatní ignorovat a někdy zase jim tu pozornost, o kterou žádají, věnovat. Někdy budete laskaví a poddajní, jindy přisní, nekompromisní, tvrdí, dokonce i agresivní. Neboť láska zrozená z citlivosti na sebe bere mnoho nečekaných forem a neodpovídá žádným již předem hotovým liniím a principům, nýbrž skutečnosti okamžiku. Když poprvé zažijete tuto citlivost, s velkou pravděpodobností to pro vás bude zděšení. Neboť všechny vaše obrany budou rozmetány, neupřímnost obnažena a ochranné zdi na popel.
Představte si ten děs, který popadne boháče, když se rozhodne skutečně uvidět podmínky chudých, děs mocichtivého diktátora, když se skutečně podívá na nepříznivou situaci lidí, které podrobil, děs slepého fanatika, když skutečně uvidí klamnost svých přesvědčení, jež prostě nesouhlasí s fakty. Ten děs, který se snese na milence, který se rozhodne skutečně uvidět, že vlastně nemiluje svou milovanou, ale její obraz, který si o ní utvořil. Proto ten nejbolestivější skutek, který může lidská bytost vykonat, skutek, kterého se hrozí nejvíce, je skutek vidění. A právě z tohoto skutku vidění se rodí láska, či ještě přesněji, skutek vidění je Láska.
V okamžiku, kdy začnete vidět, vaše citlivost váš přivede k vědomí, nejen k vědomí toho, co jste se rozhodli vidět, ale i všeho ostatního. Vaše ubohé ego se bude zoufale snažit tu citlivost otupit, neboť jste z něho strhli jeho obranné mechanismy, je ponecháno naprosto bez ochrany a nemá, na co by se upoutalo. Pokud se tedy někdy odvážíte vidět, bude to znamenat vaši smrt. To je ten důvod, proč je láska tak děsivá, protože milovat znamená vidět a vidět znamená zemřít. Ale zároveň je to naprosto nejnádhernější a nejradostnější zážitek na světě. Neboť ve smrti ega spočívá svoboda, klid, čistota a blaho.
Pokud opravdu hledáte lásku, váš úkol je snažit se vidět. Vemte ho tedy vážně: podívejte se na někoho, koho nemáte rádi, a skutečně vizte svůj předsudek. Podívejte se na někoho či na něco, na čem lpíte, a skutečně vizte to trápení, tu marnost, tu nesvobodu lpění, a dlouze a láskyplně se zadívejte na lidské tváře a lidské chování. Jděte ven a nešetřete časem v úžasu hledět na Přírodu, let ptáků, rozkvetlé květiny, suchý list rozpadající se v prach, říční proud, východ měsíce, obrys hory na obloze. A když to uděláte, ta tvrdá, ochranná ulita kolem vašeho srdce změkne a rozpustí se, a vaše srdce procitne do citlivosti a přístupnosti. Tma ve vašich očích se rozptýlí, zrak se vám rozjasní a bude pronikavý a vy konečně poznáte, co je láska.
(převzato z: Anthony de Mello. Cesta k lásce /str. 110 – 114/. Brno: Nakladatelství Cesta, 2005. ISBN 80-85319-58-6.)
čtvrtek 24. září 2009
Ježíšova slova k meditaci I
Veškeré vnější, hmotné stvoření bylo utvářeno dle toho, co bylo už dlouho předtím obsaženo v každém dokonalém duchu. Neboť dříve než byl svět, byl Duch, a stvoření vzešlo z něho – nikoliv Duch ze stvoření. Martin, Kap. 45.
Každý člověk má nesmrtelnou duši a v duši nesmrtelného ducha. Aby však duše jakožto z hmoty se vyvíjející duch plně splynula s prvotním Božím duchem, jenž se nazývá láska, musí se duše sama snažit odloučit od hmoty a jejích požadavků a neustále usilovat o splynutí s duchem čisté Boží lásky, který v ní sídlí. Gr. Ev. 5, 51.
Co Bůh jednou stvořil, může změnit formu a přejít z méně ušlechtilé do ušlechtilejší nebo naopak, ale nikdy nemůže být zničeno. Gr. Ev. Bd. 2, 232.
Pro božského ducha, též v člověku, neexistuje ani pomíjející čas ani omezený prostor, tedy ani minulost ani daleká budoucnost, nýbrž pouze věčná přítomnost. Gr. Ev. Bd. 9, 25.
Hledáš-li mne, musíš mne hledat u sebe, nikoliv u jiných. Což je možno hledat v dálce někoho, kdo je stále v tobě doma a na tebe čeká? Hi. Bd. 1, 408.
Kdo mi chce jít vstříc v tichosti své mysli, ten mne potká. Gr. Ev. Bd. 8, 95.
Každý, kdo chce vejít do života svého ducha, musí se každý den ponořit do dokonalého klidu svého ducha a v něm se nerozptylovat různými myšlenkami, nýbrž uchopit jen jedinou myšlenku a na tu se plně soustředit. Nejlepší myšlenkou je pochopitelně Pán. Jestliže to někdo horlivě a se sebezapřením neustále cvičí, získává jak zrak tak i sluch jeho ducha stále více na vnitřní ostrosti. Gs. Bd. 2, 44.
Jestliže člověk poznal vůli Boží, nechť podřídí svou vůli zcela vůli věčné lásky a nejvyšší moudrosti v Bohu a nechť se v jistém smyslu dá zcela pohltit vůlí Boží; tak jej plně pronikne Duch Boží a člověk z něj pak vzejde jako nové stvoření k věčnému životu. Gr. Ev. Bd. 9, 116.
Ti, kdo ve mne věří, nepocítí, nezakusí a neochutnají smrt, i kdyby v těle zemřeli více než jedenkrát. Gr. Ev. Bd. 3, 100, 6. a 7.
Pokora je jediné, co mi můžete dát, aniž byste to předtím ode mne dostali. V pravé pokoře spočívá vlastní svoboda života, a proto i největší dokonalost. Haush. Bd. 2, 11.
Kdo by ve světě všechno ztratil, ponechal si však, nedbaje toho, mé jméno, ten neztratil nic, nýbrž naopak všechno získal. Kdo by však ztratil mé jméno ze svého srdce, ztratil by všechno. Gr. Ev. Bd. 5, 5.
Všichni lidé země jednou pochopí, že jest jen jeden Bůh, jeden Pán, jeden Otec a jen jediný dokonalý život v něm. Jug. Kap. 198, 18.
Já jsem cesta, pravda, vzkříšení a život. Gr. Ev. Bd. 5, 124.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 95, 81, 28, 39, 53, 59, 122, 41, 132, 87, 110, 139, 40/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
Každý člověk má nesmrtelnou duši a v duši nesmrtelného ducha. Aby však duše jakožto z hmoty se vyvíjející duch plně splynula s prvotním Božím duchem, jenž se nazývá láska, musí se duše sama snažit odloučit od hmoty a jejích požadavků a neustále usilovat o splynutí s duchem čisté Boží lásky, který v ní sídlí. Gr. Ev. 5, 51.
Co Bůh jednou stvořil, může změnit formu a přejít z méně ušlechtilé do ušlechtilejší nebo naopak, ale nikdy nemůže být zničeno. Gr. Ev. Bd. 2, 232.
Pro božského ducha, též v člověku, neexistuje ani pomíjející čas ani omezený prostor, tedy ani minulost ani daleká budoucnost, nýbrž pouze věčná přítomnost. Gr. Ev. Bd. 9, 25.
Hledáš-li mne, musíš mne hledat u sebe, nikoliv u jiných. Což je možno hledat v dálce někoho, kdo je stále v tobě doma a na tebe čeká? Hi. Bd. 1, 408.
Kdo mi chce jít vstříc v tichosti své mysli, ten mne potká. Gr. Ev. Bd. 8, 95.
Každý, kdo chce vejít do života svého ducha, musí se každý den ponořit do dokonalého klidu svého ducha a v něm se nerozptylovat různými myšlenkami, nýbrž uchopit jen jedinou myšlenku a na tu se plně soustředit. Nejlepší myšlenkou je pochopitelně Pán. Jestliže to někdo horlivě a se sebezapřením neustále cvičí, získává jak zrak tak i sluch jeho ducha stále více na vnitřní ostrosti. Gs. Bd. 2, 44.
Jestliže člověk poznal vůli Boží, nechť podřídí svou vůli zcela vůli věčné lásky a nejvyšší moudrosti v Bohu a nechť se v jistém smyslu dá zcela pohltit vůlí Boží; tak jej plně pronikne Duch Boží a člověk z něj pak vzejde jako nové stvoření k věčnému životu. Gr. Ev. Bd. 9, 116.
Ti, kdo ve mne věří, nepocítí, nezakusí a neochutnají smrt, i kdyby v těle zemřeli více než jedenkrát. Gr. Ev. Bd. 3, 100, 6. a 7.
Pokora je jediné, co mi můžete dát, aniž byste to předtím ode mne dostali. V pravé pokoře spočívá vlastní svoboda života, a proto i největší dokonalost. Haush. Bd. 2, 11.
Kdo by ve světě všechno ztratil, ponechal si však, nedbaje toho, mé jméno, ten neztratil nic, nýbrž naopak všechno získal. Kdo by však ztratil mé jméno ze svého srdce, ztratil by všechno. Gr. Ev. Bd. 5, 5.
Všichni lidé země jednou pochopí, že jest jen jeden Bůh, jeden Pán, jeden Otec a jen jediný dokonalý život v něm. Jug. Kap. 198, 18.
Já jsem cesta, pravda, vzkříšení a život. Gr. Ev. Bd. 5, 124.
(převzato z: Jakob Lorber. Ježíšova slova k meditaci /strany 95, 81, 28, 39, 53, 59, 122, 41, 132, 87, 110, 139, 40/. 1. vyd. Praha: Trigon, 1992. ISBN 80-85320-027-4.)
sobota 19. září 2009
Karel Weinfurter: O Bohu
Bůh je jediná příčina všeho, je jediný život a jediná, nezměnitelná a věčná pravda. Bez Boha by nebylo ani světa, čili stvoření, ani života, ani pravdy.
Bůh je Nejvyšší věčná Síla a Bytost. Je sice přítomen ve všem, protože bez Něho a bez Jeho přítomnosti by nemohlo nic existovat, ale Bůh je ve všem přítomen jen jako v zrcadle a nikoliv svou podstatou. Zato však všechny věci a tvorové a bytosti jsou v Něm – ale Bůh nesídlí v nich. Přesto to však je Bůh podpora a sloup všeho stávajícího. /Bhagavad Gita, kap. IX./
Celý svět je zrcadlením Boha, neboť Pán se tak zhlíží sám v Sobě, ale ač je svět v Bohu, není Boha ve světě. Jenom v člověku, který je stvořen k „obrazu Božímu“, se Bůh může projevit a sídlit v něm. //Pozn. spis.: Tato nauka o existenci všech věcí v Bohu, ale neexistenci Boha ve světě, je mystérium, které pochopí žák mystiky jen pozvolna a podle svého vývoje.//
Bůh stvořil svět emanací čili vyzářením, což je vyjádřeno v evangeliu Slovem čili Kristem nebo jednorozeným Synem Božím. Toto zrození se Slova nebo Krista se děje vždy působením Ducha Svatého, který je v nejčistším smyslu božská oplodňující síla. Proto je psáno o Kristu: „ Duch Svatý sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe a protož i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ /Lukáš, I. 35/
A tak je Bůh trojný, totiž ve třech osobách, které jsou však jedinou Bytostí. A kromě toho je Bůh zároveň Otec i Matka, je zároveň princip mužský i ženský a nepřetržitě tvoří a rodí sama sebe – z lásky k sobě. Neboť Bůh je věčná a nejvyšší Láska. //Pozn. spis.: Také to je mystérium neboli tajemství, které může být pochopeno jen člověkem zasvěceným čili znovuzrozeným, který osobně Boha poznal sám v sobě.//
Bůh je bez vlastností a zrcadlí se přece jen i v činnosti smyslů, je bez vlastností, ale zase je svědek všech vlastností. Je stejně blízký jako vzdálený a je skrytý a nepochopitelný pro svou nezměrnou jemnost. Přesto je však síla Nejvyšší, které nic neodolá. /Bhagavad Gita, kap. XIII./
Bůh ve své nevyzpytatelné podstatě jako Matka je ukryt v přírodě, je jako závoj, který Ho zastiňuje lidem. Kdo chce odhalit tento závoj, musí se odvrátit od zevní přírody čili od zevního světa všemi svými smysly a musí Boha hledat ve svém nitru, kde v podobě nepatrné světelné jiskry sídlí božství, dávající člověku život svým zářením.
Tyto nejvyšší duchovní zákony jsou od věků a na věky a byly lidstvu zjeveny jednak Syny Božími, kteří přicházejí časem na tento svět, aby se vtělili a žili mezi lidmi, a jednak zase zjeveními, kterých se dostalo svatým a Mistrům a prorokům.
K těmto zjevením patří všechny svaté knihy všech národů a věků. Ve všech je stejná nauka o Bohu a stvoření, o člověku a také o pravé a jediné Cestě k Bohu. Všechna zevní náboženství jsou jen odlesk těchto duchovních pravd, které jsou v náboženstvích ukryta. Církve a náboženské soustavy jsou slupka, pod kterou je ukryto pravé jádro, které musí být vyloupnuto. A právě pro toto cenné jádro, které je uvnitř a které lze najít, mají všechna náboženství stejnou hodnotu – ale jen pro toho, kdo dovede odloučit slupku od jádra.
Synové Boží se vtělují vždycky na světě, když hrozí světu zkáza morální nebo fyzická. Vykupitelů bylo již od věků dlouhá řada a posledním známým z nich byl Ježíš Kristus, Syn Boží, který se vtělil proto, aby ukázal nejzřetelněji ze všech cestu mystickou čili Cestu ke spáse a k osvobození z pout tohoto světa.
Proto s Jeho zrozením jsou spojeny též události, které se týkají dějí vesmírových, totiž dějů oblasti božské. Tak jako ve vesmíru, „na nebesích“, byl zrozen Kristus – jinak Slovo, z Boha Matky působením Ducha Svatého, čili z Panny, neboť Bůh Matka je Panna a na věky jí bude. //Pozn. spis.: Zde je nové mystické mystérium, které pochopí jen zasvěcenec, přes veškeré zevní výklady, které jsem o tom podal hlavně v obou dílech svých „Mystických slabikářů“.//
Proto také všechny události, které jsou popsány ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem na zemi, musely se přihodit tak, jak se staly, aby byl naplněn zákon, totiž aby ukázaly každá jednotlivě celému lidstvu mystickou Cestu. Celý život Kristův byl stanoven již napřed a každý jeho skutek a každé jeho slovo se stalo jenom k poučení o Cestě, kterou má jít každý, kdo v Krista věří.
Podobné události jsou popisovány u každého předcházejícího spasitele, který kdy přišel na svět, a také v mýtech o starých bozích Řeků a Římanů a jiných národů nalézáme všude líčení, která se naprosto shodují s mystickou cestou čili s vývojem a znovuzrozením lidské duše.
Toto znovuzrození není však nic jiného než uskutečnění slov apoštola, když pravil: „Vy jste chrámem božím.“ Je to znovuzrození duchovní, při kterém se člověk stane skutečně tabernáklem a archou úmluvy, ve které sídlí projevený Bůh, kdežto předtím byl Bůh v člověku sice přítomen, ale ukryt.
A toto znovuzrození se děje právě tak, jako zrození našeho Spasitele, totiž působením Ducha Svatého.
Duch Svatý je ona božská síla a božská Osoba, která oplozuje a dává nejvyšší moudrost a vědění všeho a také všechny mystické síly, jako dar prorocký, absolutní jasnovidnost, vševědoucnost, všudypřítomnost, všemohoucnost. To dává Duch Svatý těm, kteří Ho poznali. V Indii se jmenuje Atma a ve starém Egyptě Ho zvali bohem Thotem a „písařem bohů“, protože vše ví. Staří Řekové Ho zvali Hermem a Římané zase Merkurem.
(bez úprav převzato z: Karel Weinfurter. Nauka bílé lóže /str. 1-3/. 2. vyd. Boskovice: Nakladatelství a vydavatelství Psyché, 1998. ISBN 80-85278-19-7.)
Bůh je Nejvyšší věčná Síla a Bytost. Je sice přítomen ve všem, protože bez Něho a bez Jeho přítomnosti by nemohlo nic existovat, ale Bůh je ve všem přítomen jen jako v zrcadle a nikoliv svou podstatou. Zato však všechny věci a tvorové a bytosti jsou v Něm – ale Bůh nesídlí v nich. Přesto to však je Bůh podpora a sloup všeho stávajícího. /Bhagavad Gita, kap. IX./
Celý svět je zrcadlením Boha, neboť Pán se tak zhlíží sám v Sobě, ale ač je svět v Bohu, není Boha ve světě. Jenom v člověku, který je stvořen k „obrazu Božímu“, se Bůh může projevit a sídlit v něm. //Pozn. spis.: Tato nauka o existenci všech věcí v Bohu, ale neexistenci Boha ve světě, je mystérium, které pochopí žák mystiky jen pozvolna a podle svého vývoje.//
Bůh stvořil svět emanací čili vyzářením, což je vyjádřeno v evangeliu Slovem čili Kristem nebo jednorozeným Synem Božím. Toto zrození se Slova nebo Krista se děje vždy působením Ducha Svatého, který je v nejčistším smyslu božská oplodňující síla. Proto je psáno o Kristu: „ Duch Svatý sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe a protož i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ /Lukáš, I. 35/
A tak je Bůh trojný, totiž ve třech osobách, které jsou však jedinou Bytostí. A kromě toho je Bůh zároveň Otec i Matka, je zároveň princip mužský i ženský a nepřetržitě tvoří a rodí sama sebe – z lásky k sobě. Neboť Bůh je věčná a nejvyšší Láska. //Pozn. spis.: Také to je mystérium neboli tajemství, které může být pochopeno jen člověkem zasvěceným čili znovuzrozeným, který osobně Boha poznal sám v sobě.//
Bůh je bez vlastností a zrcadlí se přece jen i v činnosti smyslů, je bez vlastností, ale zase je svědek všech vlastností. Je stejně blízký jako vzdálený a je skrytý a nepochopitelný pro svou nezměrnou jemnost. Přesto je však síla Nejvyšší, které nic neodolá. /Bhagavad Gita, kap. XIII./
Bůh ve své nevyzpytatelné podstatě jako Matka je ukryt v přírodě, je jako závoj, který Ho zastiňuje lidem. Kdo chce odhalit tento závoj, musí se odvrátit od zevní přírody čili od zevního světa všemi svými smysly a musí Boha hledat ve svém nitru, kde v podobě nepatrné světelné jiskry sídlí božství, dávající člověku život svým zářením.
Tyto nejvyšší duchovní zákony jsou od věků a na věky a byly lidstvu zjeveny jednak Syny Božími, kteří přicházejí časem na tento svět, aby se vtělili a žili mezi lidmi, a jednak zase zjeveními, kterých se dostalo svatým a Mistrům a prorokům.
K těmto zjevením patří všechny svaté knihy všech národů a věků. Ve všech je stejná nauka o Bohu a stvoření, o člověku a také o pravé a jediné Cestě k Bohu. Všechna zevní náboženství jsou jen odlesk těchto duchovních pravd, které jsou v náboženstvích ukryta. Církve a náboženské soustavy jsou slupka, pod kterou je ukryto pravé jádro, které musí být vyloupnuto. A právě pro toto cenné jádro, které je uvnitř a které lze najít, mají všechna náboženství stejnou hodnotu – ale jen pro toho, kdo dovede odloučit slupku od jádra.
Synové Boží se vtělují vždycky na světě, když hrozí světu zkáza morální nebo fyzická. Vykupitelů bylo již od věků dlouhá řada a posledním známým z nich byl Ježíš Kristus, Syn Boží, který se vtělil proto, aby ukázal nejzřetelněji ze všech cestu mystickou čili Cestu ke spáse a k osvobození z pout tohoto světa.
Proto s Jeho zrozením jsou spojeny též události, které se týkají dějí vesmírových, totiž dějů oblasti božské. Tak jako ve vesmíru, „na nebesích“, byl zrozen Kristus – jinak Slovo, z Boha Matky působením Ducha Svatého, čili z Panny, neboť Bůh Matka je Panna a na věky jí bude. //Pozn. spis.: Zde je nové mystické mystérium, které pochopí jen zasvěcenec, přes veškeré zevní výklady, které jsem o tom podal hlavně v obou dílech svých „Mystických slabikářů“.//
Proto také všechny události, které jsou popsány ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem na zemi, musely se přihodit tak, jak se staly, aby byl naplněn zákon, totiž aby ukázaly každá jednotlivě celému lidstvu mystickou Cestu. Celý život Kristův byl stanoven již napřed a každý jeho skutek a každé jeho slovo se stalo jenom k poučení o Cestě, kterou má jít každý, kdo v Krista věří.
Podobné události jsou popisovány u každého předcházejícího spasitele, který kdy přišel na svět, a také v mýtech o starých bozích Řeků a Římanů a jiných národů nalézáme všude líčení, která se naprosto shodují s mystickou cestou čili s vývojem a znovuzrozením lidské duše.
Toto znovuzrození není však nic jiného než uskutečnění slov apoštola, když pravil: „Vy jste chrámem božím.“ Je to znovuzrození duchovní, při kterém se člověk stane skutečně tabernáklem a archou úmluvy, ve které sídlí projevený Bůh, kdežto předtím byl Bůh v člověku sice přítomen, ale ukryt.
A toto znovuzrození se děje právě tak, jako zrození našeho Spasitele, totiž působením Ducha Svatého.
Duch Svatý je ona božská síla a božská Osoba, která oplozuje a dává nejvyšší moudrost a vědění všeho a také všechny mystické síly, jako dar prorocký, absolutní jasnovidnost, vševědoucnost, všudypřítomnost, všemohoucnost. To dává Duch Svatý těm, kteří Ho poznali. V Indii se jmenuje Atma a ve starém Egyptě Ho zvali bohem Thotem a „písařem bohů“, protože vše ví. Staří Řekové Ho zvali Hermem a Římané zase Merkurem.
(bez úprav převzato z: Karel Weinfurter. Nauka bílé lóže /str. 1-3/. 2. vyd. Boskovice: Nakladatelství a vydavatelství Psyché, 1998. ISBN 80-85278-19-7.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)